THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Inkvizice. Hněv nadpozemských duchů dostoupil vrcholu trpělivosti. Přes tmavá, těžká a hustá převalující se mračna prosvítají jako světelné závěsy poslední paprsky životodárného tepla. Svět se noří do hlodající nejistoty a útrpné hrůzy. Jediné tepelné zdroje – plápolající ohně – svými rozžhavenými jazyky olizují chladné nerosty, z nichž se pod pažemi unavených lidských trosek formuje nespočet kusů zbraní z chladné oceli. Lidstvo se připravuje na svou krutou zhoubu, na osud, jenž se pod rouškou temnoty blíží s hlasitým křikem. Horda záhrobních vyslanců vesměs černého řemesla totiž poprvé přijíždí dokázat svou sílu – „Ador Dorath“ .
Samotní tvůrci označují styl své epopeje slovy „skrytá okultní psychotická mysteria“. Zda se jejich podivně znějící vytahovačná slova skutečně ztotožňují s běsnící realitou debutní nahrávky „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“ se jistě každý posluchač přesvědčí na vlastní sluchové orgány i zdraví. Je však nutno říci, že z českotěšínského tělesa Ador Dorath skutečně vyzařuje orkánová energie, živelná touha, hudební posedlost a děsivé drama lidského osudu. Již první takty tohoto monstra dobývají svou energickou rozervaností nejedno otupěle bijící srdce. Vyřítí se na vás totiž přímo z pekelné brány výheň elektrických kytar, kláves a bicích, kterým zdatně sekunduje měsíční alto-sopránový ženský vokál, jenž se vždy v průběhu opusu vynoří jako bolestná a přitom tak hřejivá touha po ukončení životní bolesti. Magický i magnetický gotický zpěv teskných, úzkých a prázdných ulic vedoucích do opuštěných, avšak majestátních katedrál, je světlem v blackovém, chce se až říci, černočerném chrapotu smrtících přízraků, neboť mužský vokál je skutečným temným děsem nahrávky a jen zřídka se dočkáme čistší podoby ortodoxního blackového chrčení.
Kytara nemá v rozbouřené kompozici výsostní postavení, mnohdy je téměř druhotným nástrojem, jindy se vynořuje ze své ulity v celé své svébytnosti a visí na ní základní myšlenka dané části skladby. Každopádně však drží nahrávku pohromadě typicky blackovými, to zejména v rychlejších a dravějších pasážích, i zaběhnutými metalově kamennými riffy, sahajícími do silového a rychlého kovu. Jen velice zřídka se dočkáme ukázky hbitých prstů sólujících kytarových strun a troufám si tvrdit, že kontrast nápěvů a kytarových partů si větší invenci přímo vyžaduje. Neúnavné jsou zejména klávesy. Jejich proměny z mlhy šedozelených kopců až k pěnícím bystřinám údolních říček - tedy orchestrální náladovost a klávesová melodičnost – dosahují skutečně každého koutu své podoby. Tam, kde se jim silné kytary vysmívají je oddaně podporují, tam, kde strunným nástrojům dochází dech rozehrávají barvité obrazy deště i krupobití a tam, kde pražce jen ztěžka oddychují vymýšlejí smutné melodie. Probouzejí se v různých zvukových formách a nabídnou nám, kromě jiného, i smyčcové pasáže nebo případně příjemnou cembalovou prstohru. Někde v dáli se pak místy odehrává soukromé truchlení teskného violoncella, které se probíjí mořem samplů a výbuchů bicí soupravy, jež se svou samostatnou živoucí energií drží většinou klasického rytmického schématu skladby, od rockově pomalejších až k blackovým smrštím. Jen párkrát zaznamenáme výstup absolutně čistého zvuku basy, která se poníženě drží osové linie.
Výsledným mixem všech těchto ingrediencí je černě orientovaná nahrávka s nakažlivým ženským gotickým vokálem a mohutnou korunou všudypřítomných kláves ve formě orchestrální, zvukové i v podobě klavírních obměn. Podzimní, hluboké a zádumčivé melodie, které prostupují celým albem, má na svědomí zejména ženský přednes a neutuchající zápolení klávesových nástrojů. Jako svěží vítr pak působí změny temp i celých vykreslujících obrazů jednotlivých kompozic, které se přes rychlé i pomalejší pasáže rozvíjejí jako černý leknín metamorfózní hvězdné obloze. Obrovský podíl na výsledné tváři tohoto počinu má i studiové aranžmá , které si pohrává se všemi instrumentálními polohami jednotlivých nástrojů a také s impozantním gotickým zpěvem, zejména v dynamice a smyčkách, jež svou dramatičností rozpoutávají nejednu tklivou myšlenku … Ne vše je stoprocentní a polemiky nad celkovým zvukem, některými „přehnaně horlivými“ pasážemi, nevýraznou odlišností jednotlivých skladeb a poměrem předvedené kytarové instrumentální schopnosti ku myšlence skladeb, se jistě rojit budou. Ador Dorath však svým samovydáním sami potvrdili, že jejich tvůrčí snaha bude, alespoň pevně doufám, jen vzkvétat.
Temné, propracované a dravé debutní album Ador Dorath skutečně dokáže přivést zpupnou lidskou krev až k bodu varu a zároveň zahalit mysl neproniknutelným pláštěm melancholické mlhy. Snad se českotěšínskému seskupení podaří ve stejné míře uspokojit i dychtivé publikum na otevřené scéně a do dalších počinů vtisknout ještě více svého nezištného umu a myšlenkového obrození.
7,5 / 10
Martin "Prcek" Roženek
- klávesy
Michal Rannosz
- bicí
Romana Aertsová
- basa
Lenka Machová
- vokál
Ivoš Doseděl
- vokál
Kamil Pfeffer
- kytary, vokál
Krystian Danel
- violoncello, kytara
1. Arcana Artis
2. Metamorphoses
3. Garden of Earthly Pleasures
4. Circle
5. Adon Nin Edeleth Ador Dorath
6. Hail to Majesty
7. Rule of Nyx
8. Pharmakopoeia
9. Misery (bonus 1998)
10. Ubique Daemon
Pozdě, ale přece se mi dostalu k slechům CD zajímavého seskupení z lůna naší vlasti. Co dodat – tahle kapela má svou vizi, ví, jak jí naplnit a hlavně ono naplňování zvládá na výbornou. Technicky skvěle zvládnutá mnohvrstevnatost desky, kompoziční vybroušenost a zvuková přesvědčivost – ADOR DORATH jsou příjemným zjevením na poli symfonického metalu, zjevením, které má vlastní tvář, vlastní rukopis. Kéž tomu tak zůstane!
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.